V roce 1978 byl v naší republice založen první klub chovatelů jorkšírských teriérů. Nejdříve se nazýval Klub chovatelů neloveckých teriérů a v roce 1991 byl přejmenován na současný název – I. CZ Yorkshire terrier club.

 

Jak jste si jistě spočítali, slavíme letos 45. výročí existence klubu.

Podívali jsme se po starších Zpravodajích a vybrali pro vás k letošnímu jubileu vzpomínky tří zakládajících členů klubu. Pocházejí z různých koutů naší země, jedno však mají společné: chovatelské nadšení a lásku k jorkšírským teriérům.

Jako první dáme slovo dnes již zesnulé chovatelce paní Jindře Andělové z Kroměříže, která chovala pod chovatelskou stanicí Star of Karan. Ve svém povídání vzpomínala nejen na založení klubu chovatelů jorků, ale i na začátky chovu tohoto plemene u nás. A uvidíte, že je nač vzpomínat.

 

Dali jste mi nesnadný úkol – napsat něco, o čem se domnívám, že nemůže zajímat dnešní mladou generaci chovatelů jorků, pro které je důležitější dívat se dopředu – co vylepšit v chovu a ne se zabývat čtením o problémech, se kterými jsme se potýkali před mnoha lety, v počátcích chovu yorkshire terriera u nás.

Chtít tenkrát přivézt jorkšíráčka ze zahraničí, rovnalo se špatnému vtipu nebo alespoň detektivce. Sice každý chovatel, na kterého jsme se obrátili, byl ochoten nám prodat štěně, ale požadoval platbu přes banku, poněvadž by štěně posílal letecky.

Naivně jsme věřili, že naše přání bude splněno, ale byli jsme teprve na začátku dlouhé cesty. Vyžádat si doporučení a povolení k dovozu psa od Českého mysliveckého svazu. Doložit žádost příslibem od vyhlédnutého chovatele, že je ochoten Vám štěně prodat, že bude pocházet od těch a těch rodičů, narodí se tenkrát a tenkrát a k odebrání bude od x po x datum. Myslivecký svaz vyhověl a Vy jste mohli povolení přiložit k žádosti na ČS banku k proplacení psa. Tak totiž v bance radili při předchozím slyšení a poskytli Vám za tímto účelem připravené formuláře. Toť naděje, ale skutečnost byla ta, že Vám žádost zamítli a to i v případě, kdy zahraniční chovatel měl v naší bance otevřené konto, na které jsme mohli vložit naše Kčs.

Po několika takto bezvýsledných pokusech začali jste hledat NĚKOHO, kdo Vám psa koupí – zaplatí... a „daruje“. A bude-li vše, jak má být – stačí si pro drobečka zajet, že?

Ale ouvej... k tomu potřebujete od banky získat devizový PŘÍSLIB, na jehož základě Vám banka promění x Kč za valuty. Ale to schvaluje několikačlenná komise z místa bydliště, což se zázrakem stane tak 1 až 2x za 10 – 15 let. Když přece slib dostanete, musíte si obstarat výjezdní doložku, která přestavuje i dvoudenní čekání před ambasádou toho kterého státu, a to ve dne i v noci.

Pak již vyrážíte pro vysněné zvíře.

Pokud jste příslib od banky nedostali a proto si nemůžete pro štěně dojet osobně, hledáte dalšího dobrodince, který Vám štěně přiveze. Nakonec se stane, že po roce zjistíte, že štěně, které jste po tolika problémech získali, nemůže být v chovu použito pro nepředvídatelné vady a vše se octne na začátku, ale jste bohatší o zkušenosti.

Z předchozího je znát, že chovatelé jorků byli členové Českého mysliveckého svazu – kam teriéři vždycky patřili. Přesto, že york je vybaven loveckými vlohami, byl kvůli jeho dlouhé srsti zařazen mezi nelovecké teriéry a jejich majitelé do Svazu chovatelů drobných hospodářských zvířat a to od roku 1978.

To znamená, že se v roce 1978 vytvořil dnešní samostatný york klub, kdy při zakládající schůzi nebylo členů ani tolik, abychom obsadili všechny funkce.

Chtěla bych hlavně říci něco k prvním jorkům, které se nám přes všechny výše popsané těžkosti podařilo do republiky dovézt a k prvním rokům chovu.

V roce 1946 byli v Praze vystavováni dva jorci. Ale až za devatenáct let – v roce 1965 opět dva, o kterých se zmíním, poněvadž pes byl otcem prvních štěňat, která se u nás narodila. Byl to pes MENDES INGO, narozený 15.3.1959, chovatel Orma Ryden Göteborg, majitel J. E. Ostergard, zaměstnaný na holandském velvyslanectví. Matka byla fena Amma TRIXI v majetku paní Čistínové. Paní Čistínová vlastnila i další fenu Teresen´s Amatrix – zapsanou pod číslem Čslp 1/66. Tuto fenu kryla psem Mendes Ingem a 18. května 1966 se narodili tři psíci – první štěňata u nás, která dostala jména:

 

Felicia Amis, č. 32/70 – majtel pan Hora Václav, Praha

Felicia Apollo, č. 3/70 – majitel paní Olga Peciánová, Praha

Felicia Aramis, č. 4/70 – majitel paní Philipová, Praha

 

Amis i Apollo získali nejvyšší ocenění a byli používání v chovu po několik let.

Paní doktorka Brádleová přivezla z Hannoveru fenu Olivii v. Hummelschöh, která byla registrovaná pod číslem 5/70. Její první vrh byl 30.7.1971. Ze dvou fen ve vrhu, o kterých vím, si jednu koupil pan Vlk – Dianku č. 21 a fenku Dido č. 22 si nechala sestra doktorky Brádleové paní Olga Peciánová, majitelka psíka Apolla. Další fenka Nanja von Liederbach reg. Čslp 7/70, byla základem našich chovů. Fena Gay Star, kterou přivezla paní Krajhanzlová a kryla ji interchampionem Clifem v. Felderwert dala dva nebo tři pěkné psíky a to FETT (reg. 11/70) a Frendy Jižní Kříž. Fenka Gay Star asi po druhém vrhu uhynula.

Fenka Nanja v. Liederbach byla kryta psem Apollem a dala 16.8.1970 tři štěňata. Psa a dvě feny. Jednu z nich jsem dostala já, poněvadž jsem na ni čekala celé dva roky. Jmenovala se Clia Nikon Čslp. 10/70 a na ní jsem založila svůj chov. Pes měl číslo 8/70, druhá fena 9/70.

Druhá fenka paní doktorky Brádleové dala s Apollem další štěňata a když si pan Václav Hora přivezl v roce 1970 fenku jménem Pinella von der Burg Lohenhof od paní Loise Max z Rakouska, dostala číslo 14/71.

Fenečka Pinella uhynula asi při třetím porodu. Byla vždy kryta psem Amis Felicia ve vlastnictví pana Hory. Štěňátka i dospělí jedinci byli vynikající.

Po úhynu této feny i fenky paní Krajhanzlové zůstaly pro chov pouze fenečky paní doktorky Brádleové v Ústí nad Labem a dcera Nanji – Clia Nikon u mne v Kroměříži. Jezdila jsem na krytí ke psu Apollovi paní Peciánové, poněvadž jiní psi v republice nebyli.

Teprve v roce 1973 se mi podařilo získat z Anglie osmiměsíčního psíka Streamglen Skippy. Byl to pes dobrých kvalit a hlavně se dobře předváděl. Zůstalo po něm mnoho kvalitních potomků.

Moje fenečka Ajmička – první moje odchovaná fenečka uhynula po porodu, kdy jí praskla děloha a lékař to nerozeznal. To znamená, že jsem si musela vychovávat další fenečku – kterou mi krátce po odstavení jejích prvních štěňat přejelo auto a zase jsem vychovávala další, která byla tak velká, že jsem ji darovala přítelkyni. A odchovávala další..... až po mém Skippym jsem mívala nejen zdravá, ale i OK štěňata, to bylo za 6 – 7 let od mých začátků.

Krátce po mém dovozu Skippyho přivezla paní doktorka Brádleová psa jménem Henri v. Yorkshirehaus. Byl to drobný, líbivý psík. Další dovezený psík pí dr. Brádleové byl Ultra Timmy von Landsknecht, vítěz Nitry atd. a CACIB byl i další pes pí Brádleové Moon Mork v. Clarebeck´s. Před ním také přivezla psa jménem Mohrle v. Treuend Freund. Všichni tito psi přinesli oživení našeho chovu.

Pes Harold v. Orion, kterého jsem přivezla v roce 1979, stejně jako pes Casanova Lodska Sarabanda dávali odchovy s kvalitní srstí. Po určitou dobu jsem u sebe měla polského šampiona psa Volvo Drops a Felixe Vanesku, kteří se dobře osvědčili na mých fenách i na fenách ostatních chovatelů.

Jistě vás bude zajímat, že paní doktorka Brádleová dříve, než začala chovat yorky věnovala se chovu bulteriérů. Vím, že v roce 1968 měla první vrh bulíků. Bulíci měli lovecké zkoušky a i obě fenky yorků byly lovecky vedeny. Zúčastňovala se s nimi i lovu kachen a obě fenky společně i kachnu z vody přinesly.

Také sestru mé Clii Claru Nikon vlastnil pan Dušek, který byl povoláním lesník. Měl pro ni připravenou umělou noru na zahradě, kde Claru cvičil a říkal, že s tak vynikajícími loveckými vlastnostmi, jako má ona, se jen u málo psů setkal.

Také já jsem u svých psů pozorovala tyto vlastnosti – škoda, že jsou nyní z nich jen psíci na polštář.

Přikládám průkaz původu mé Džiny Star of Karan abyste viděli, že se u nás i tehdy pořádaly výstavy psů každoročně a to nejdříve jen v Praze a později i v Brně. Je vidět, jak je pan Hora se svým Amisem pilně navštěvoval. Bohužel pan Hora zemřel velmi mladý. Své psy měl velmi rád. V průkazu jsou uvedeni všichni psi, o kterých jsem se zmiňovala – od Mendes Ingo i Theresen´s Amatrix.

 

 

A ještě jeden zajímavý rodokmen.

 

 

To je snad vše – nebo až příliš, co si pamatuji ze začátků chovu yorků u nás. po roce 1980 již přiváželi nové psy i feny další chovatelé, kteří by mohli sdělit, které jedince a v kterém roce přivezli.

  

Další vzpomínky sepsal všestranný kynolog, chovatel a posuzovatel pan Lubomír Hacker. Pan Hacker choval pod chovatelskou stanicí z Osy. Jistě vás překvapí jeho výborné zkušenosti s jorkem jako loveckým psem.

 

S jorkšírským teriérem jsem přišel poprvé do styku v roce 1971 při přehlídce na výstavě v Budapešti a poté na mezinárodních výstavách v Brně, kde špičkové jorkšíry předváděl pan Alraun z NSR.

Jorkšírský teriér k nám přišel původně jako plemeno lovecké. Bylo to něco nového, zvláštního. Chtěl jsem vyzkoušet v praxi schopnosti tohoto malého, temperamentního teriéra. Většina dnešních, mladých chovatelů původ jorka jako loveckého psa nezná a je to škoda. Byl degradován na polštářového psíka, má však na víc.

V roce 1975 jsem si koupil štěně fenku jorkšíra Hertu Star of Karan od paní Andělové z Kroměříže jako loveckého psa a hned v následujícím roce jsem s ním úspěšně splnil jarní zkoušky loveckých psů pro malá plemena. Průkazy původu pro jorkšírské teriéry tehdy vydával Československý myslivecký svaz, Praha.

S Hertou Star of Karan jsem měl jarní zkoušky. V té době jsem pracoval na Státním statku v Osoblaze, kde jsem měl v podřízenosti vyhrazenou ministerskou honitbu a Herta byla velmi často v permanenci na dohledávky postřelené spárkaté. Velmi často nosila na lovu divokých kachen z vody střelené čírky, které jsou podstatně menší. S kachnou březňačkou měla vždy dost práce a velmi se unavila. Jejich velikost byla téměř stejná.

Po založení klubu neloveckých teriérů v roce 1978, který jsem společně zakládal s pí Dr. Brádleovou, paní Votavovou, paní Peciánovou, panem Horou a panem Vlkem, mě paní Dr. Brádleová vzhledem k mým zkušenostem navrhla na funkci rozhodčího a to na doporučení paní Votavové. Po patnácti hospitacích jsem úspěšně splnil zkoušku na rozhodčího v exteriéru na jorkšírského a tibetského teriéra v roce 1984 u pana ing. Nachtigala a pana Kamenického.

Od založení klubu v roce 1978 jsem byl místopředsedou asi 10 roků. Po úmrtí předsedkyně paní Dr. Brádleové pak předsedou až do roku 1993, kdy převzala žezlo paní Dagmar Kovářová, která v té době byla místopředsedkyní klubu a před tím hospodářkou a jednatelkou.

  

Třetí vzpomínka je od další zakládající členky klubu paní Evy Drbálkové z Frýdku Místku. Chovala pod chovatelskou stanicí Jireva.

Jelikož jsem byla věrnou předplatitelkou časopisu PES – jehož název se s léty samozřejmě několikrát změnil – v roce 1967 jsem v něm poprvé uviděla jorkšírského teriéra a dozvěděla se, že se toto plemeno již objevilo v České republice. Jorkšír mě oslovil na první pohled. Po delším pátrání jsem navázala kontakt s MUDr. Miroslavou Brádleovou, a pak jsem už čekala, až se štěňátkem dojde řada na mě. V roce 1976 jsem se od paní primářky dozvěděla, že má vysněná fenečka je již „na cestě“. Manžel se okamžitě pustil do výkladu celé řady pravidel, jak to u nás bude s pejskem chodit. „Pes bude mít v bytě své místo, a do postele NESMÍ“! Protože viděl, jak se chovám ke zvířatům svých známých, bylo další pravidlo nasnadě: „ A cicmat se s ním taky nebudeš. Nezapomeň, že máme malou dceru, Ta by to u Tebe viděla a pak by to dělala taky. Vždyť by ještě mohla něco chytit…“.

Vše jsem manželovi samozřejmě svatosvatě slíbila, jen aby už byla fenka doma. A tak jsme se hned další den celá rodina vypravili pro naši první Nikon z chovatelské stanice MUDr. Brádleové. Přišla první noc doma. Z krásné postýlky, kterou jsme pro Nikon přichystali, se ozýval tichounký pláč. Jaké bylo moje překvapení, když mi manžel přímo poručil, vzít fenku do postele. Od té doby už nikdy žádný jiný pelíšek nepotřebovala.

Od té doby jsem i s malou Nikon často jezdívala do Ústí nad Labem, abych od MUDr. Brádleové načerpala co nejvíce informací o chovu jorků. V roce 1978 paní primářka zorganizovala u ní na chalupě v Rýdeči první sraz a následně jsme se museli „povinně“ přihlásit na výstavu, která se konala 9. 4. 1978 v Litoměřicích. Kolektiv majitelů jorků byl neskutečně krásný a pohodový. Jeden druhému pomáhal s úpravou pejska a drželi jsme si navzájem pěsti, byť to bylo i v konkurenci.

Právě na tomto setkání na chalupě v Rýdeči paní primářka přišla s návrhem, že je v republice již dost jorků na to, abychom se zorganizovali a založili klub. A tak došlo k založení Klubu neloveckých teriérů. Téměř každý, kdo jsme tam byli, jsme se stali členy 1. Klubového výboru a jeho předsedkyní jsme jednomyslně zvolili Mudr. Brádleovou. Místopředsedou se stal pan Lubomír Hacker, členové byli Olga Peciánová, Jan Vlk, Petr Vilímek, Eva Drbálková a také rozhodčí paní Růžena Votavová.

Byla to nezapomenutelná dáma a nestranná rozhodčí. Také na bonitacích byla vždy spravedlivá, i když se často z chovu vyřazovali jedinci, u kterých se vyskytla nějaká vada. Ale byli jsme v začátku chovu a jen důsledným vyřazováním jedinců s vadou se mohl chov posouvat dopředu. Paní primářka Brádleová k rozvoji chovu nemalou měrou přispěla dovozem vysoce kvalitních jedinců ze zahraničí, hlavně tehdejší SRN. Proto jsem jezdila na krytí právě k ní. Bohužel pak přišla pro mě první rána. Moje fenečka Penelope při svém prvním porodu zemřela a doma nám tak zůstala jen jediná fenka, Clarisa. Tu jsem nikdy nenakryla ze strachu, aby se něco podobného neopakovalo. Pak mi paní primářka nechala další fenku. Ale protože znala mé obavy, nechala mi ji pouze s podmínkou, že to nebude jen mazel, ale že konečně začnu chovat. Tento slib jsem jí znovu dala na Mezinárodní výstavě v červnu 1987. Také jsem musela slíbit, že přestanu srovnávat všechna štěňátka s mojí Penelope. A protože paní primářka na konci července 1987 zemřela, musela jsem slib o to více dodržet.

ZPĚT